„Když mi bylo 11, policie nás s bráchou odvezla od mámy. Bydleli jsme v kempu – společné sprchy, malá kuchyňka. Do školy jsem přestala chodit kvůli šikaně. Přes 300 zameškaných hodin vedlo k zásahu sociálky.“

Čtyři měsíce v diagnostickém ústavu, pláč do polštáře a pak dětský domov na 10 let. Brácha odešel v 18 letech a už se neozval. Ta léta samoty už nic nevrátí.

„Vyučila jsem se kuchařkou-číšnicí, teď studuji podnikání a čeká mě maturita. Je to můj klíč k lepší budoucnosti.“
Žiju sama, mám pejska, který mi dělá společnost. Můj sen je získat řidičák a pomáhat dalším dětem z děcáků, aby věděly, že na to nejsou samy.“ ❤️